Po nezdarech s výšlapy na vrcholky hor a trošku nepodařeným přímým kontaktem s Nory a jejich kempem Leivarssbu pokračujeme předposlední částí našeho seriálu Norské expedice.
DEN SEDMÝ
Probudili jsme se opět do chladu a mrazu. Opět sněžilo, i když již podstatně méně než předešlý den. Pod plachtou stanu jsme si uvařili standartní snídaňové menu.
Když si tak vzpomínám, za celou dobu jsem se nezmínil konkrétně o žádném z jídel. Z domova jsme se připravili na 8 dní, po které jsme měli vařit venku. Protože jsme neplánovali vařit si obědy, tak zbývaly snídaně a večeře. Snídaně jsme vzali z lehka, ovesné kaše a protože je toho málo, tak jsme měli ještě ovesné vločky zvlášť na dosypání. Normálně to jím i doma, takže to bylo v pohodě, občas byl hlad přes den, ale to jsme vždycky překonali nějdřív sušeným masem, proteinovými tyčinkami nebo 100% ovocnými tyčinkami od Emco. Později jsme si dokupovali nějaké sušenky, čokolády, protože jsme tyčinek některé dny snědli i z přídělu jiného dne 🙂 Večeře byly trošičku rozmanitější. 1 velký Křemešník s červenou čočkou, to nám vystačilo na 2 dny. Bramborová kaše s další půlkou Křemešníku a trošku zhýřilost – další bramborová kaše s krůtím masem z plechovky (nechtěl bych to nosit). Další 2 dny jsme pokryli Dobrým hostincem, aneb těstoviny s práškem a zbytek jsme zaplácli čínskými polévkami, kterých jsme měli o něco málo víc, proto mohl být včera i oběd 🙂 Dohromady 8 dní teplého jídla, k tomu 3v1 káva a čaj po ránu a pár polévek do hrníčku kdyby byla chuť se zahřát večer. Prozatím nejsme zastánci různých podob Travellunchů a Adventure menu. S trochou fantazie si stejnou energetickou hodnotu uděláme za pětinovou cenu, ale třeba to přijde 😉
Bylo třeba vyrazit. Cesta do Spiterstulenu byla podle map 15,3 km dlouhá, ale protože vedla z kopce, měla to být víceméně pohoda. Přesto jsme zbytečně nečekali až začne být teplo a vyrazili jsme hned po snídani. Museli jsme obejít velké jezero hned za Leivarssbu za kterým bylo další jezero. Procházeli jsme po břehu přes kameny a neustále se ohlíželi na Kyrkju, jestlipak bude dneska vrchol bez mraků. Protože Kyrkja byla docela výrazná hora a zhruba 4 km jsme šli podél, tak dívat se na ní byl ten nejhorší nápad, protože jsme se od ní prostě nevzdalovali.
Trasa vedla tentokrát údolím mezi horama a postupně se začalo i oteplovat. Přestalo sněžet a my začali odhazovat bundy ve kterých jsme ráno vycházeli. Přestože to na klesání nevypadalo, věděli jsme tak, že se blížíme do teplých krajin a mezi lidi. Cestou jsme sledovali okolí a snažili se najít nějaké další zvířata. Pořád jsme neviděli nic než ovce a krávy a z toho jsme byli tak nějak smutní.
Z toho všeho se nám pak stávalo, že jsme na každý kámen v dálce ukazovali a dohadovali se, jestli to konečně není nějaké zvíře. Bohužel optický zoom na foťáku a následné zvětšení fotky znamenalo další zklamání 🙂 Holt kámen je pořád jen kámen. Nakonec přišel čas na obědovou svačinu. Vybrali jsme si vyvýšené místo s přijemnými kameny k sezení a dali se do ovocných tyčinek a sušenek. Když v tom si Péťa všimla početného stáda sobů. To snad není pravda, my je nakonec opravdu vidíme. Jídlo šlo stranou a začaly vznikat pokusy o nafocení co nejlepšího snímku stáda sobů na edenistickém paloučku s řekou, kde polehávali a postávali sobi, kteří si užívali pohody.
Když už to líp nešlo, tak jsme se vydali zase dál. Neušli jsme ale ani půl kilometru, když v tom se ze svahu proti nám procházeli další 2 sobi, kteří nejspíš mířili na palouček za ostatními druhy. Svou šanci jsem využil znovu a tentokrát už jde i z fotek poznat, že se jedná o soby, protože přišli výrazně blíž. Po tomto focení jsme už žádné další soby nepotkali a celá cesta dolů do kempu se nesla v duchu hledání místa na stanování. To jsme našli (po změření hodinkama) asi 950 metrůod kempu, čímž jsme splnili pravidlo vzdálenosti stanování od kempu. Pojistili jsme si jej i malým kopečkem ve směru ke kempu, přes který naše bydlení nešlo vidět. Zašli jsme se občerstvit chipsama a sušenkama do kempu a skoro jedním lokem jsme si užili zasloužené chlazené pivo.
Po hygieně jsme se vydali zpátky ke stanům, abychom splnili večerní povinnost a uvařili jsme si jídlo. Další den se nám musí vydařit, jdeme totiž na Galdhoppigen – nejvzšší horu Norska a celé Skandinávie. V příjemně chladném večeru jsme zalezli do spacáků a šli se na ten den vyspat.
DEN OSMÝ
Ráno jsme se probudili do podstatně větší zimy než jsme čekali. Stan byl obsypaný lehkým popraškem sněhu a zmrzlého ledu. To bylo opravdu překvapení. Doufali jsme, že se den nakonec vydaří, protože nás čekalo zhruba 7 kilometrů s převýšením 1400 metrů. Převýšení 200 metrů na každý kilometr je docela hodně.
Na mapě je zobrazena trasa přímo z kempu, ale pro nás bylo výchozí místo náš stan, takže minimálně kilák navíc určitě ujdeme. Cesta vedla tedy přes kemp, kde jsme hned zahli na most přes řeku a vzdali se přímo středem stanového městečka na prudké stoupání. Ze začátku to bylo docela v pohodě, protože jsme lezli po prašné hliněné cestičce. Tentokrát jsme ale nebyli sami, jako všechny předchozí dny, na výlet s námi šla asi půlka Spiterstulenu. Šli jsme v dlouhém hadovi a postupně jsme se tak růyně předbíhali. Když měl někdo pauzu, my jsme předběhli a za zatáčkou, když jsme si dávali pauzu my jsmě zase byli předběhnuti. Prostě jsme tak nějak šli, jak nám to stoupání dovolovalo.
Zhruba po dvou kilometrech se cesta změnila a my střídali cestu po sněhu a stoupání po kamenech. Musím říct, že vzhledem k našemu třídennímu bydlení ve Spiterstulenu jsme měli už jen jednu krosnu a to ještě naplněnou podpůrnými bundami, kdyby se výrazně ochladilo. Jinak jsme šli v tričkách maximálně v mikině, kvůli větru. Trekingové hůlky šly brzo do batohu, protože na kamenech neměli moc účinek a spíš se pletly pod nohama. Celá cesta nahoru byla podobného ražení, jen jsme čekali, že první horizont bude ten vrcholový. Podle výškového profilu to měla být jen cesta nahoru. Jaké zklamání bylo, když jsme za prvním horizontem sestupovali po kamenech dolů, abychom vyšli na další horizont, který byl výš. Takto jsme to provedli 3x než jsme konečně uviděli ten poslední horizont – s vrcholem.
Z naší cesty jsme viděli turisty, kteří šli v hadovi přes ledovec. To je druhá cesta na vrchol, která vede z druhé turistické chaty v oblasti – Juvasshytta, která se nachází v 1800 metrech. Cesta z této chaty je dost populární právě kvůli ledovci který je nutno překonat – ale je to možné pouze s placeným průvodcem, ale taky protože není tak výškově náročná. Postupně jsme takto zahlédli asi 8 hadů o zhruba 20 lidech. Doufám, že vrchol bude dostatečně velký, protože jinak tam bude narváno.
Před posledním stoupáním přímo k vrcholu jsme už viděli, že se budeme opravdu mačkat. Na Galdhoppigenu bylo lidí jako u nás v Česku na Sněžce a pořád se valili další a další. Příjemným překvapením byla turistická vrcholová chata, která kromě reklamních předmětů, jako byly trička, plecháčky, apod. nabízela i nápoje – studené i teplé – a taky, světe div se, párek v tortille (taková obdoba párku v rohlíku). I když na vrcholu akceptovali platby kartou, stejně jsme se neubránili smutku, že takové ceny, jaké měli právě na vrcholu, by mohly být i v níže položených kempech a tak jsme si objednali hned 2 párky v tortille, kávu a konečně taky magnet na ledničku. I přes davy lidí nebyla uvnitř boudy nijak extrémní fronta a vše odsýpalo. Spokojeně jsme si šli vše sníst ven na kameny a protože jsme byli spocení a foukalo, tak jsme se i přioblékli. Potom jsme šli až úplně na vrchol udělat samozřejmě vrcholové fotky a hlavně podívat se na tu nádheru. Viditelnost byla skvělá a tak jsme se zdrželi asi hodinu než jsme byli nasycení a mohli se vydat dolů.
Dolů nám to šlo o poznání lépe a to taky proto, že jsme se i ve svých letech dokázali bavit jako africké děti, které viděli sníh poprvé. Měli jsme připravené tašky na sjezd po zasněžených úsecích, ale ty jsme po asi třetím sjezdu už nechali být, schovali je a používali ke sjezdu jen zmrzlou zadnici. Všechny ty úseky (ať už výšlap po sněhu nebo kamenitý výšlap vedle kterého bylo hodně sněhu) jsme šupem sjeli dolů a moc se u toho bavili. Jaká sranda byla, když jsme takto „naverbovali“ další sjezdaře, kterým bylo proti srsti, že je tak jednoduše předbíháme 🙂
Po posledním sněhu, který jsme sjeli už jsme bohužel museli zbytek cesty dojít zase pěšky. Poslední 2 kilometry jsme teda šli se zmrzlým zadkem, ale naprosto spokojení až do Spiterstulenu, do kempu. Tam jsme se na záchodech převlíkli do suchých kalhot, vyrazili si dát pod-vrcholové pivo a nějaké dobroty. Zhodnotili jsme si celý den a byli moc rádi, že nám vyšlo počasí, protože za jiných okolností by výstup na vrchol mohl být nepříjemný. Při tom jsme si vzpomněli na první den, kdy jsme viděli nadšence, kteří šli na Galdhoppigen v dešti a mlze. Cesta nahoru nám trvala 4:45 hodin a dolů krásné 3 hodinky. Délka trasy zhruba odpovídala mapovým podkladům, takže s našim kilometrem navíc jsme ušli 7,5kilometrů.
Po svačině v kempu a večeři u stanů jsme vymýšleli co s tím posledním dnem. Ten který jsme na začátku výpravy nabrali přeuspořádáním trasy. Nakonec vyhrál krátký výletík směrem k ledovci pod Galdhoppigen a zbytek dne odpočívání. Už není kam spěchat. Opět příjemný večer nás i po zaslouženém výšlapu ukolébal ke spánku.
DEN DEVÁTÝ
Tento volný den se nesl v duchu lenošení. První, co bylo, respektive nebylo, že jsme nevstali tak brzo ráno, jako obvykle. Snídani jsme dělali až v době, kdy už sluníčko zalilo naše stany a začalo být příjemně teplo. Popravdě se nám moc už nechtělo nic dělat, ale bylo domluveno, že vyrazíme ještě na krátký výlet.
Vydali jsme se kolem oběda směrem ke kempu, odtud opět přes řeku, ale tentokrát opačným směrem než předešlý den. Dlouho jsme šli po vrstevnici a stoupání nebylo téměř žádné, ale nakonec stejně přišlo. Nikam jsme se nehnali, zkoušeli si pohladit kolem pasoucí se ovce, které ale před námi utíkaly. Cesta vedla přes korýtka malých říček, kde jsme se mohli v pohodě napít, pak i přes větší koryta nejspíš vyschlých říček. Takto nahoru-dolů jsme přešli asi 6 koryt až jsme se dostali k ledovcové řece, která byla hodně průbojná a divoká. Přes řeku vedl most složený ze dvou žebříků spojených k sobě s dřevěnýma deskama pro jednodušší našlapování a to celé bylo zaháknuté horolezeckým lanem na obou stranách řeky za veliké obří kameny, které mají asi potenciál zůstat na místě.
Jak jsme byli leniví, tak se nám nakonec zalíbio místečko hned za řekou, kde jsme si sedli a začali si užívat sluníčka a svačiny. Dojedli jsme zbytek Křemešníku a pili vodu z řeky (s tou vodou to tam je hodně fajn, narozdíl od Madeiry, kde jsme museli hodně vody tahat vždy s sebou, tak tady je možné pít z každé říčky a řeky, takže stačí menší lahev, kterou je pořád kde doplnit). Vůbec se nám nechtělo na další prudký stoupák až k ledovci a skupinově jsme se shodli, že jen výhled na ledovec nám bohatě postačí.
Dokud nám sluníčko přálo a počasí bylo krásné, tak jsme se vydali nazpět stejnou cestou do kempu, kde jsme si dali studený nanuk a sladké pití. Pak u stanu jsme ještě pár hodin trávili odpočíváním na sluníčku a čtením knihy. Někteří se šli i okoupat do řeky. Ten den jsme šli spát poměrně brzo, protože jsme museli brzo ráno vstávat. Jel nám autobus a ten na nás čekat nebude.
Příště navštívíme pekárnu, pojedeme kolem největšího Norského jezera, naštve nás prohibice, budeme svědky nehody a budeme spát na letišti. To všechno a ještě více v příštím a posledním díle naší Norské expedice.